Číslo třináct
Bývaly časy, kdy jsem si neuměla představit, že bych měla dítě. Mám dvě. Dokonce jsem si ani neuměla představit, že bych měla manžela a našel se (i když do dneška netuším jak k tomu došlo). Ostatně asi budu mít mizernou představivost, protože před několika lety touto dobou jsem si ani neuměla představit, že bych udělala maturitu. No, pár let uplynulo a světe div se, ono to tak nějak plyne a člověk ani nestačí koukat. Možná bude přeci jen někdy nejlepší nechat věci plynout a těšit se jak to dopadne. Rozhodně to platilo v našem případě. Už nějakou dobu jsme cítili, že to jak žijeme nám prostě nedělá dobře. Já osobně jsem trpěla tím, že práce kterou se snažím živit nedává smysl, nijak mě netěší a co hůř poškozuje celou rodinu mou ne/přítomností. Hlavu rodiny zase trápilo naše odtržení od matky přírody a tak se nám (pár let!) nevedlo nejlíp. Občas jsme mlsně pokukovali na stránky realitních agentur a představovali si jaké by to bylo přestěhovat se. Někam, kamkoliv. Hlavně ať je tam